Taras Kuščinskyj   /1932 – 1983/

    Je dalším českým fotografem,  jehož práci ozářila aurou nedotknutelnosti tragická smrt.  „ Chci vytvářet krásu .  Chci zobrazovat život. Jeho nositelkou je  - žena …. Fotografovat pro mne znamená žít ! „ To jsou Tarasova vyznání, posilující víru a naději v lásku. Vtěluje se u něho  dráždivé trojjedinosti citového vstahu k ženě – ženě matce,  ženě – milence, ženě – intelektuálnímu partnerovi. Vztahu, který v postupných proměnách prochází celým životem a stává se buď jeho jistotou , a nebo naopak marnou touhou. U Kuščinského je tento vztah zahalen do roušky ušlechtilého uctívání . Nenechme se přitom mýlit, že Taras  neváhá svůj ideál obnažit, ba dokonce jej uvést i do pozice, která může působit jako znevážení, takže divák je zmaten. Kuščinskyj otevírá od poloviny šedesátých let cestu ještě nedávno tabuizovanému aktu. To co Tarase ale ve skutečnosti zajímá je modelčino nitro. Zmocňuje se jí způsobem duchovním, vcítěním do jejího světa. Hlavním ateliérem byla příroda. Odmítal pracovat s umělým světlem a spoléhal se pouze na souhru náhod, která vytvoří skvělou fotografii. Nazýval se pouhým amatérem a hodiny natáčel modelky sem a tam, aby zastihl správné kouzlo. Jeho snímky zachycují často nahé ženy schoulené v kapradí, nebo v lesním porostu. Právě kontrast mezi drsnou, divokou přírodou a křehkou, ženskou krásou je pro Tarase typický. Umělec vždy chtěl zapůsobit nejen ženským nahým tělem, ale i výrazem tváře, ve kterém se objevuje nevinnost, něžnost a lehkost. Zdálo se, že chce krásu povznést na něco poetického, ale prudérní doba byla proti němu. Jeho fotografie byly často považovány za něco nepatřičného. Lidem se nezdálo vhodné, aby modelka lezla nahá v lesech po stromech či lehala do obilí, tak jak jí Bůh stvořil. Taras se však nedal a zakoupil si chalupu v Posázaví, kde fotil s modelkou Danou. Nezvyklé fotografie jemného ženského těla spolu s vyvrácenými pařezy, hlínou a blátem chtěl Taras vydat v publikaci „Chci“, což mu však nikdy nevyšlo.

S fotografiemi si vždycky dlouho pohrával, zvětšoval je, tónoval, paspartoval. Až do konce svého života, kdy umíral na rakovinu stejně jako jeho matka, se držel svého kréda „Všechno, z čeho vytváříš své dílo, je z tvého života.“ Roku 2007 vyšla publika Taras Kuščinskij, která shrnuje život tohoto nevšedního fotografa a obsahuje většinu jeho snímků.

Pro Tarase by se možná hodilo přízvisko „pokorný ctitel ženské krásy“, protože se vždy snažil citlivě, jemně a láskyplně ukázat krásu nahého těla. 

 

Čerpáno z knihy Cesty Československé fotografie a internetu.  2Zet